Karel zasvětil svůj profesní život dřevu. Když se mu naskytla příležitost seberealizace jako truhláře v rodinné firmě, dlouho neváhal. Navíc později firmu převzal. „Všechno fungovalo dobře do chvíle, než se začaly kupit nezaplacené zakázky. I když jsem měl nastavený systém záloh, nestačilo to, zákazníci nedopláceli zbytek. A často to byli lidé, které jsem dlouho znal,“ popisuje své původní nadšení pan Karel. Bohužel došlo na nejhorší, peníze stále nepřicházely a zkušený truhlář po několika měsících bez jedné větší uhrazené faktury ztratil trpělivost.
Rozhodl se svého prominentního zákazníka, pro kterého na exkluzivní zakázce pracoval v řádech měsíců, zažalovat o náhradu škody vzniklou setrvalým zanedbáváním povinnosti platit za výkon práce. U soudu se Karel setkal s pochopením – byla mu přiznána pohledávka ve výši bezmála 56 000 korun. Uhradil tedy zhruba 12 000 korun za soudní poplatky spojené s vydáním platebního příkazu, a doufal, že se situace konečně obrátí k lepšímu.
Nestalo se tak. Karlův zákazník totiž ve světle přiznání pohledávky ukončil veškeré své podnikání a přihlásil se na Úřad práce. To významně zamíchalo kartami, a především proměnilo šance na částku, ve kterou pan Karel doufal, a která měla vést k co nejrychlejšímu splacení dluhu. „Nevěděl jsem, co dělat. Manželka je na mateřské a na mě zůstala starost o zajištění celé rodiny. Šokovalo mě, když jsem zjistil, že můj zákazník očividně netrpěl nouzí, jezdil nadále ve svém drahém automobilu a přes známé jsem si i zjistil, že byl opakovaně na drahé dovolené. Přesto všechno se ke mně dostávaly jenom srážky z jeho podpory v nezaměstnanosti. Nějakých 61 korun měsíčně. Absolutní výsměch,“ kroutí hlavou Karel.
I v tomto případě můžeme pozorovat další z příkladů vychytralosti neochotných dlužníků. Na její rizika setrvale upozorňuje Exekutorská komora ČR. Byli to právě exekutoři, kteří v čase největší krize nabídli panu Karlovi pomoc a situaci vyřešit. Pomalu se totiž dostával do spirály, kdy už mu hrozila proměna rolí, kdy se stane z věřitele sám dlužníkem.
Exekutoři pohrozili dlužnému zákazníkovi mobiliární exekucí, které se zalekl. Nejprve přistoupil na splátkový kalendář, který sice nedodržoval úplně úzkostlivě, ale celkově se jeho platební morálka zlepšila. Další posun přišel v červnu – dlužník si našel oficiálně zaměstnání, způsob vymáhání dluhu přešel do standardního režimu srážek ze mzdy a Karlova pohledávka tak byla saturována pravidelným měsíčním odvodem ve výši 2650 korun.
„Ta částka už mi dávala smysl. Díky ní jsem si mohl začít dávat dohromady vlastní život, postarat se o rodinu. Byla pro nás v podstatě existenčně důležitá,“ zdůrazňuje Karel. Situace se ale měla opět zanedlouho změnit. V účinnost totiž vešla nová legislativní pravidla týkající se právě exekucí formou srážek ze mzdy. „Nová pravidla celou situaci postavila úplně na hlavu. Původní částka se několikanásobně snížila. Teď mi každý měsíc chodí přibližně jen 150 až 300 korun, zato dlužníkovi zůstává mnohem více peněz, nechápu proč? Mám obavy, že nakonec se dlužníku nebude strhávat vůbec nic. Pokud stát takto nastavuje oficiální vymáhání, kdy fakticky nahrává dlužníkům, nezbude mi než se obrátit na nějaké neoficiální vymahače, co jiného mi zůstává?"