„Jsme hrdé na to, co děláme!" říká herečka Jitka Schneiderová a její kamarádka Gabriela Lachoutová

Češi jsou v projevování hrdosti hodně opatrní. Jak to máte Vy? Je to pro herečku jednodušší?

Vůbec ne. Já o sobě vůbec neumím mluvit. Vyrůstali jsme za komunismu, neumíme se ocenit. Vše, co bychom o sobě řekli dobrého, tak vyzní jako chvástání. Jenže ani naši rodiče tohle nedostali do vínku, takže to také neuměli předávat dál. Je to celé zapeklitá spirála. 

Často poměřujeme svou hodnotu úspěchem v práci. Je pro Vás důležitý potlesk zaplněného hlediště nebo spíše vnitřní pocit ze skvělého výkonu?

V mé práci je to propojené. Moje hrdost vyplývá ze všeho, co souvisí s inscenací, nejde jen o herečky a herce, musí fungovat spolupráce celého týmu. A když se divákům představení líbí, pak máte na konci husí kůži a říkáte si, tohle je geniální spojení. 

Na co jste dnes ve svém životě opravdu hrdá?

Určitě nejvíce na svou báječnou dceru. Do mého života přišla skvělá duše. Velmi si vážím svých rodičů, protože mi do života dali skvělý základ a správné hodnoty. A jsem hrdá i sama na sebe, protože se o sebe umím postarat, mám pár skvělých přátel, dělám práci, kterou mám ráda a dokážu se s ní uživit.

Rodinu a děti v průzkumu zmiňuje většina Čechů a Slováků. Proč to tak je?

Je to náš nejbližší život, prožívání, jsou to city a myslím, že i předání dovedností, jak se s životem poprat. 

K našemu povídání jsme přizvali i jednu z Vašich nejbližších kamarádek, bankéřku Gabrielu Lachoutovou. Spolu vás pojí i práce pro nadaci Hledáme rodiče, která dlouhodobě pomáhá znevýhodněným dětem začít nový život v rodinách namísto ústavní péče, edukovat rodiče a hledat pěstouny.

JS: Gabriela je duší filantropka, zároveň je velmi realistická, pragmatická a chytrá. Dokáže vše spojit, ví, kde je potřeba pomoci a dělá to velmi efektivně. Je to žena, za kterou stojí obrovské úspěchy. Seznámily jsme se už před 10 lety právě přes nadaci. Pomoci dětem vyrůstat v láskyplném prostředí je strašně důležité, ovlivní to celou jejich další cestu. Je to pro mě srdeční záležitost a snažím se pomáhat, jak to jen jde.

GL: Když jsme se poprvé potkaly a řešily jsme Jitčinu podporu nadace Hledáme rodiče, říkala jsem si: ‚Fajn, Jitka nám pomůže nadaci zviditelnit, je to známý obličej.‘ Ale vyklubalo se z toho něco daleko hlubšího. Zjistily jsme, že máme hodně podobné názory, stejný žebříček hodnot i smysl pro humor. Ale hlavně, Jitka se do činnosti nadace úplně zakousla, chtěla vše znát do hloubky, řešit věci Nadace s námi, u všeho být. To mě příjemně překvapilo. Jsem ráda, že nám stále pomáhá. Máme nejlepší patronku.

Máte s Jitkou společnou i odvahu se vzájemně ocenit? Češi obecně moc hrdost neprojevují.

GL: To je pravda, ale já mám pocit, že se to za poslední léta o dost zlepšilo. Umíme se navzájem pochválit, a dokonce umíme pochválit i sami sebe, což je úplně nejvíc. Když se nám něco s Jitkou povede, tak se umíme poplácat po ramenou a poděkovat si za to.

JS: S Gabrielou se rozhodně podporujeme, a já dávám ráda najevo svou hrdost, že mám takovou kamarádku. Je ale pravdou, že chválení a projevování sebedůvěry se mezi Čechy příliš nenosí.

Podle průzkumu to vypadá, že Slováci jsou o něco otevřenější. Souhlasíte?

JS: Myslím, že to platí. Jsou srdečnější a vřelejší. Mám velmi blízkou přítelkyni, slovenskou herečku Aničku Šiškovou, která je chodící vřelost. Říká mi: ‚Jitka, pochval sa, však si dobrá, tak si to dobre zahrala‘. Velmi mě celé roky podporuje.

Není na čase Čechy povzbudit k větší odvaze vyjádřit hrdost a pochválit se?

GL: Nás to nikdo neučil, chválilo se málo, spíš se poukazovalo na chyby. Naše děti už vychováváme jinak. Vidíme, že pozitivní příklady táhnou. I sendvičová metoda „pochválím, vynadám, pochválím“ je pořád lepší než jen hanit. Všechno se musí dělat s rozumem.

JS: Myslím si, že bychom měli momenty k projevení hrdosti hledat, ale se zdravou myslí. A já bych byla ráda, kdybychom hledali v životě hrdost pro něco výjimečného.