Jakmile se autobus zakousnul do prvních serpentin kopců, ospalost je rázem ta tam. Silnička jen tak tak na šíři autobusu se klikatí jako had. Nechci vidět, co by se dělo, kdyby se shora přiřítil protivník stejné váhové kategorie. Zdolané serpentiny přímo pod námi ještě dodají na adrenalinu. Rázem jsme nastoupali 1 000 výškových metrů, aby se nám v sedle otevřela nádherná podhorská krajina Vysokého Atlasu.
V protáhlém jezeře se zrcadlí ranní slunce a naši budoucí soupeři, zasněžené čtyřtisícovky kolem hory Jebel M´Goun, nejvyššího vrcholu střední části Vysokého Atlasu. Následující týden bychom chtěli s batohy na zádech projít napříč celým pohořím. M´Goun se svými 4 071 metry je jen o necelou stovku metrů nižší než nejvyšší hora Atlasu Jebel Toubkal (4 165 m n. m.), ale zdejší oblast je mohutnější a hlavně méně navštěvovaná vysokohorskými turisty. Pro náš cíl poznat původní kulturu horských berberů je tento argument rozhodující.
Zdroj: KUDRNA s.r.o.
Vesniček je tu poskromnu, občas nějaký nabělený minaret přece jen prozradí horskou osadu. Azilal je jedním ze dvou městeček, odkud se dá do hor nastoupit ze severní strany. Každého, kdo sem poprvé zavítá, musí nadchnout. Domy uhnětené z místní hlíny jednotně září fialově rudou barvou a ihned na vás dýchne jiná atmosféra než v medínách neboli starých centech zdejších měst.
Druhým nástupním podhorským městečkem je Demnate. S Azilalem si může podat ruce. Stejně malebné, stejně rudé, se stejným závojem okolních kopců. Jenže na kochání nemáme moc času. Musíme sehnat benzín do vařičů, chleba a dopravu na přiblížení do hor. Pravidelná veřejná autobusová doprava do vesnic v horách neexistuje. Dodávky vyrážejí z tržiště ve dnech trhů, nebo pokud si někdo pronajme celý vůz. To je náš případ. Spolu s námi se sveze i pár domorodců. Z jednoho z nich se vyklubal starosta horské vesničky Toufrine a hned máme postaráno o první nocleh v horách.
Další povídání o Maroku zde.